Zase na mě padá smutno, já tomu tak prostě říkám, pro mě je to chvíle v životě, kdy se cítim opravdu na dně, kdy nerozumím světu kolem mě, jak může být tak sobecký, tak namyšlený. Je to chvilka, kdy se podívám do zrcadla a moje tvář mi připadá zničená, tak moc ošklivá. Ale říkám si, proč mít hezkou tvář, vypadat dobře, když stejnak nadosmrti zůstanu bez přátel. Takhle nějak se mi svět bortí, když na mě padá smutno. Teď nechci soucit, jen chci prostě mluvit o sobě. Já. Taky jsem na tohle světě, na téhle příšerně šťastné a hýřící planetě, tak proč proboha nemůžu být jako ostatní člověčstvo??? Jsem divnej. Ptám se na otázky beze smyslu, netrápí mě hledání jejich odpovědí, ty znám. Právě proto, že je znám sem na dně. Je to jasné jako nějaký vzorec, všechno se ubírá podle jasných pravidel a my ta pravidla známe, nemůžeme je měnit jak nás napadne. Právě takové jsou odpovědi na můj smutný život. Je to jasné proč je můj život takový jaký je a tvářit se nevědomě by byla hloupost. Ale možná, že když na jednu stranu vzorce, na tu co obsahuje moje vlastnosti, přidám nějaké další písmena, pak by se asi mohla druhá část vzorce pozměnit, možná k lepšímu.....